Minulý týden, kdy mi pomalu končila brigáda, jsme si s mámou říkaly, že bychom mohly do Prahy. Už asi dva roky jsem jí totiž chtěla vzít do části Prahy, Nový svět, která se nachází u Hradčan.
Každý den jsme sledovaly víkendové počasí a doufaly, že bude pěkně. Počasí mělo být pěkné, ale trochu nás zaskočila zpráva o požáru v Roztokách u Prahy a o zpoždění vlaků. Nicméně jsme si řekly, že to riskneme a v sobotu před sedmou jsme již vyjížděly z Teplic. Nejprve jsme měly naplánovanou trasu na Hradčany a do Nového světa a potom přes Vltavu na Vinohradský hřbitov. Ale na poslední chvíli jsme našly fotku ze hřbitova v Liboci, na které byl strom obrůstající Ježíše na kříži. No, to nám prostě nesmělo chybět v naší sbírce.
Do Prahy jsme dorazily před devátou a jely tramvají ke Hradu. Myslely jsme, že tam ráno nebude tolik lidí, ale opak byl pravdou. Bylo tam lidí jak v poledne. Tak jsme rychle šly na Hradčanské náměstí, kde se zrovna něco natáčelo. Prošly jsme až dozadu a kolem domu, kde se natáčel Amadeus do Kanovnické ulice. Poté jsme zašly do Nového světa. Byla jsem trochu zklamaná, protože tam nebyla taková atmosféra, jako když jsem tam byla naposledy. Přesto doufám, že se to mamce líbilo. Pak jsme vyšly schody na hradby a šly do Ořechovky. Tam jsem jí chtěla ukázat ještě Müllerovu villu. Prošly jsme ještě kousek Ořechovky. Někdy ji musíme navštívit speciálně a projít celou. Je tam moc pěkně a dají se tam najít zajímavé věci.
Vrátily jsme se na zástávku a jely tramvají na Větrník a tady přestoupily na bus do Liboce. Cesta busem byla "jízda smrti", jak tomu říkám. Jede se tam z kopce a je to samá serpentina. No, lítaly jsme ze strany na stranu, jak hadr na holi. Byly jsme rády, když jsme mohly konečně vystoupit. Najedly jsme se na lavičce u kostela a vydaly se hledat hřbitov. Bloudily jsme tam asi půl hodiny, ptaly jsme se místních, ale nikdo nic nevěděl. Abyste rozuměli, on je to velice malý, nepoužívaný hřbitov a je taky skoro součástí obory u letohrádku Hvězda. Nakonec jsme ho našly. Na hřbitově nebylo nic. Tím nic, myslím nic. Stromy, jeden kamenný podstavec, malá márnice, ve které bylo zamčeno pár křížů a náhrobků a hledaný kříž vlevo ve křoví. Když jsem psala, že je nepoužívaný, tak ve smyslu, který je pro hřbitov zásadní. Přesto tam někdo chodí. Je tam ohniště a u něj gauč a tři židle. Místo jako stvořené pro opékání buřtů. Vyfotily jsme kříž, ale dalo nám to práci, protože tam bylo dost šero.
A náš poslední cíl se nacházel na druhém konci Prahy. Přejely jsme metrem na Želivského a vydaly se dolů k Vinohradskému hřbitovu. Cestou jsme se stavily pro nanuka v jedné večerce. Tam jsme narazily na nějakou maminku se třemi dětmi. Nevypadalo to, že by je nějak zvládala. Vybíraly si nanuky vedle nás. Najednou jsem ucítila ránu zezadu do ruky a řekla "Au!". Ale máma vedle mě taky. Otočily jsme se a tam stál malý kluk s motorkou a tvářil se nasupeně. Tak jsme ho se slovy, že nás kvůli tomu nemusí mlátit, pustily před sebe. Hošík se posunul vedle mne doprava a já dostala další ránu do ruky. Kdybych se neudržela, tak už jí měl. Už jsem napřahovala ruku. Ale uklidnila jsem se, vybrala nanuky a šly jsme platit. Jeho maminka zaplatila a já šla na řadu. Hošík si tam vybíral lízátko. Vietnamec, který stál u pultu si myslel, že je náš. A ptal se, jestli to lízátko zaplatíme. A já mu řekla:" To není naše dítě." A máma dodala:" My žádný dítě nechceme." Vietnamec pochopil a začal se smát. Já zaplatila a šly jsme pryč, jak nejrychleji to šlo. Na hřbitově jsme si sedly, jedly nanuka a mluvily o špatné výchově dětí. Nakonec jsme se tomu smály.
Na hřbitově toho bylo opravdu hodně a budeme ho muset navštívit ještě jednou, protože jsme ho neprošly ani celý a některá místa, měla buď moc nebo málo světla, takže se nedala fotit. A to na nás ještě čeká hned naproti přes silnici Evangelický hřbitov.
V neděli jsme jeli s i s tátou do Sychrova, podívat se na zámecký park. Bylo tam moc pěkně. Nějakou fotku mám, ale není toho moc.
Všechny fotky najdete v galerii 2010 a malá ukázka je pod perexem.



A Ze Sychrova:
