Nikdy jsem si nemyslela, že budu myslet na někoho, koho jsem plných 18 let svého života neznala. A přece je to možné. Dnes jsem se dozvěděla, že zemřel můj strýc. Byl už dlouho nemocný, měl totiž rakovinu. Ale proč to sem vlastně píšu? No protože nevím, jak se s tím mám vypořádat. Někdo by možná mohl říct, že je to moje rodina, a tak by mi mělo být líto, že zemřel. Ale mě ho není líto. Já totiž necítim vůbec nic. Celou dobu jsem o něm věděla jen z fotek a vyprávění.
Podle vyprávění se můj strýc narodil v Pardubicích jako první ze čtyř dětí. Nikdy se mu nechtělo pracovat, ale v dospělosti se oženil, založil rodinu a poté je opustil a vypařil se. Že psychicky týral rodinu a hlavně svou matku, to tady rozebírat nebudu. Celou dobu žil dobrovolně jako bezdomovec (i v Praze). A před dvěma lety se ukázal jenom proto, že ho někdo na ulici zmlátil a okradl, a jemu v nemocnici zjistili rakovinu. Vrátil se zpátky a všichni ho s radostí uvítali. Nikomu se neomluvil. Zase bral všechno samozřejmě.
A teď mi řekněte, jak mám nad takovým člověkem truchlit. Když jsem se dozvěděla o jeho smrti, tak mě napadly jenom dvě věci. Zbytečně promarněný život a jak je babičce. Nevim jak se s tím vypořádá táta, ale mě to bude trvat ještě dlouho. Nyní je mi téměř 20 a udělal to znova. Možná mě štve, že jsem mu nestihla říct, co mi udělal tím, že se vrátil. Nevím.
Podle vyprávění se můj strýc narodil v Pardubicích jako první ze čtyř dětí. Nikdy se mu nechtělo pracovat, ale v dospělosti se oženil, založil rodinu a poté je opustil a vypařil se. Že psychicky týral rodinu a hlavně svou matku, to tady rozebírat nebudu. Celou dobu žil dobrovolně jako bezdomovec (i v Praze). A před dvěma lety se ukázal jenom proto, že ho někdo na ulici zmlátil a okradl, a jemu v nemocnici zjistili rakovinu. Vrátil se zpátky a všichni ho s radostí uvítali. Nikomu se neomluvil. Zase bral všechno samozřejmě.
A teď mi řekněte, jak mám nad takovým člověkem truchlit. Když jsem se dozvěděla o jeho smrti, tak mě napadly jenom dvě věci. Zbytečně promarněný život a jak je babičce. Nevim jak se s tím vypořádá táta, ale mě to bude trvat ještě dlouho. Nyní je mi téměř 20 a udělal to znova. Možná mě štve, že jsem mu nestihla říct, co mi udělal tím, že se vrátil. Nevím.
Ptáš se komu zvoní hrana?
No přece tobě.
Čekals na to celý život a teď by ses chtěl bát?
No přece tobě.
Čekals na to celý život a teď by ses chtěl bát?
Každý blog je něčím okouzlující - tento nelze vyjmout. Je ovšem dobré se taky nějak inspirovat. Co myslíš ? V každém případě pokud máš zájem se můžeš jakkoliv a kdekoliv u mě zviditelňovat až do setmění všech věků...