Ačkoliv jsem byla dneska celý den v Praze a jsem tak utahaná, že už píšu sem na blog z posledních sil, tak jsem samozřejmě nezapomněla zapálit svíčku. Jsou totiž dušičky a já (...teď nevím, jestli je vhodné psát bohužel...) mám bohužel na koho vzpomínat. Zažila jsem sice toho člověka, když jsem byla hodně malá, ale přesto ve mně vzpomínka na něj zůstala tak živá, jako bych ho viděla naposledy včera. Byl to člověk, ze kterého vyzařoval respekt a autorita, ale přesto nebo právě proto měl srdce na dlani. To už vím jen z vyprávění. Vím, že to nejde, ale hrozně bych si přála s ním mluvit teď, když jsem dospělá.
Zapalte svíčku a dobrou noc. Klárka