V prvních představeních na počest boha Dionýsa vystupovali mimové a výklad k ději podával sbor.
Vznikla v 5. století př. Kr. Mimové byli nahrazeni mluvícími herci. Začali psát profesionální dramatici Aischylos, Sofokles a Euripides. Sbor zůstal zvláštním prvkem řecké tragédie. Komentoval z politického, filozofického a morálního hlediska děj.
Tragédie měla velkou etickou a formativní hodnotu. V ději byly vyjádřeny znalosti. Občané byli placeni za návštěvy divadelních představení. Mohli se jich zúčastňovat i ženy a otroci.
Podle Aristotela je tragické všechno co ukazuje na absurditu lidské existence. Příběh, který budí soucit. Vystupují v něm nevinné osoby, které jsou trestány za zločiny, jichž se nedopustili. Katarze - očištění emocí díky nepřikrášlenému předvádění životní reality.
Německý filozof F. Nietzsche považoval tragédii za nejvyšší projev řecké duchovnosti před vznikem filozofie. Podle něj se v tragédiích vedle sebe vyskytovali duch dionýsovský (vyjadřoval se mimickou evokací) a apollónský (dával dílu vyváženou strukturu a napínavou kompozici).
Architektura antického divadla. Mezi scénou, kde se pohybovali herci a půlkruhovým hledištěm, byla centrální zóna, která se jmenovala orkestra. Ta byla vyhrazena sboru. Sbor představoval ideálního diváka. Nezasahoval do děje, ale komunikoval s herci a komentoval vývoj událostí.
Masky. Zakrývaly herce a měnily jeho hlas. Tak mohli muži hrát ženské role nebo celou třídu lidí.