Nevítané setkání
Alacar se prudce otočil a oba tasili meče. "Annis, Annis, ty jsis s sebou přivedla posilu, ale já myslím, že ti k ničemu nebude! Svažte je a připoutejte ke sloupům!" Rytíři se na ně vrhli a snažili se je svázat, ale Annis a Alacar se bránili seč mohli. Najednou se udělala tma, to Meldon chytil Světlo. Annis někdo bouchl zezadu do hlavy. Ztratila vědomí. Alacar ucítil, že Annis upadla a už se nehýbe. Poté i jeho omráčili.
Annis se probudila. Bylo už světlo. Byla přivázaná ke sloupu, pravděpodobně k Životu, protože si všechno pamatovala. Podívala se vedle sebe. Zatočila se jí hlava a ucítila tupou bolest na hlavě. Uviděla Alacara. Byl vzhůru, díval se do prázdna. "Alcare", zašeptala, ale on nevnímal. Potom se otočil a řekl: "Kdo je Alacar a kdo jsi ty?" Annis se vlily slzy do očí. Meldon nechal přivázat Alacara k Zapomnění. Přišel Meldon. "Proč ty slzy, Annis? Pro toho tady? Když se staneš mojí ženou, postarám se, aby byl zase v pořádku." "Nic mě nedonutí si tě vzít!" "Ani to, když ti řeknu, že jsem zabil tvého otce?!" A hodil jí k nohám zkrvavený kus košile. "Ne, ani to mě nedonutí!" řekal roztřeseným hlasem. "Však já tě nějak přinutím! Zabte ho!" ukázal na Alacara. "Zadrž!" byla to princezna Nalas. Meldon pokynul a řekl: "Výsosti, tady by jste neměla být, váš otec se bude zlobit." "To není vaše starost, Meldone. Nejsem už malé děcko. Právě on mne posílá, aby jste oba dva přivezl. A navíc, kdo vám dovolil je přivázat ke sloupům? Ty tady nejsou proto, aby je používal každý! Ty smíme používat jen můj otec a já." řekla Nalas a pohlédla na Annis a Alacara. "Výsosti, já myslel, že je váš otec na cestách, tak jsem..." "Vy jste myslel, a proto jste si dělal, co se vám zlíbí." "Ale výsosti.." "Mlčte! To si s vámi vyřídí otec." "Odvažte je", přikázal Meldon. Annis cítila, jak jí uvolnili ruce. Trochu zavrávorala, ale zůstala stát. Zato Alacar se sesul k zemi. Oba odvedli a posadili na koně. Celá družina, v čele s Meldonem a Nalas, vyrazila. Jeli celý den jen s malými přestávkami. Annis si všimla, že jedou stejnou cestou, kterou sem přijeli s Alacarem. Na noc se utábořili ve velké jeskyni, kterou cestou objevili. Tuto noc Annis nemohla spát. Nejen, že se bála, ale také přemýšlela o různých věcech. "Konečně svítání" pomyslela si. A opravdu, slunce vyšlo. Všichni se probudili a začali se připravovat na odjezd. Vyrazili.
Když došli na konec pohoří Balés, otočili se směrem na jih. Jestliže Annis připadala krajina na severu zlá a zničená, tak tady na jihu to bylo ještě mnohem horší. Byla černošedá. Na všem byl šedý povlak a místy vykukovaly černé stromy a domy. Strašný pohled. Touto krajinou jeli dva dny. A když už si Annis myslela, že to nevydrží, konečně vyjeli a spatřili pevnost. Tyčila se do obrovské výše. Nefoukal vítr, ale přesto černé vlajky na jejích věžích vlály jako ve velké vichřici. Byla černá, byla to smrt. Její jméno bylo Mesmer.