Když vydržíte mlčet, uslyšíte melodie lidí kolem sebe.
Norwegian Wood

Annis - 4. kapitola

30. ledna 2007 v 22:06 | Klárka |  Povídky
Pohoří Balés
Po vysilujícím putování touto zlou krajinou se dostali až do pohoří Balés. Tyto skalnaté vrcholky byly velice zrádné a chtěly zabít každého, kdo mezi ně vstoupil. Annis a Alacar tudy museli, jinou cestou to nešlo, protože les Lunael byl ze všech stran obklopen těmito skalami a toto byla nejschůdnější cesta.
Když byli v půli cesty, zastihla je strašlivá bouře. Hromy duněly, blesky šlehaly kolem nich, velké dešťové kapky na ně padaly a koně se jim plašili. Našli si suché místo pod skalním převisem. Chtěli si rozdělat oheň, aby se zahřáli a usušili, ale nikde nebyl ani kousek dřeva. Taky, kde by se v holých skalách vzal. Najednou si Annis vzpomněla, že otec jí dal dřevo a křemeny na cestu. V duchu mu poděkovala a šla ke koni. Alacar se zeptal: "Co to děláš, máš snad nějaký nápad, jak se zahřát?" Annis se otočila a v ruce držela pár polínek a křemeny. "Otec mi to zabalil na cestu", řekla. "Budu mu muset poděkovat za jeho moudrost, jestli ho někdy potkám." "Doufám, že ještě žije a také jestli přežijeme my, Alacare."
***
Ve stejnou chvíli zuřila vichřice i v Nallu a Ramis právě přitápěl v kamnech. "Bojím se o tebe, Annis. Jsi ještě naživu?" Ostatní lidé ve městě ho od té doby, co Annis utekla, považovali za podivína, ale litovali ho.
***
Alacar rozdělal oheň a ten za chvíli vesele plápolal. Začalo jim být teplo a šaty na nich rychle usychaly. "Doufám jen, že nás nenajdou nepřátelé." "Annis, v tomto nečase dělají určitě totéž co my." Jak to dořekl, bouře přestala a oni viděli v dálce světlo.
***
"Vidíte je, pane? Támhle jim plápolá oheň. Napadneme je teď v noci?" "Ne, předběhneme je a necháme dojít až ke sloupům, tam je přepadneme." "Výborný nápad, pane." "Řekni mužům ať si odpočinou, Morasi. Za úsvitu vyrážíme", řekl Meldon a zamyšleně se zadíval do ohně. "Ano, pane. Dobrou noc, pane", řekl podlézavým hlasem Moras.
***
Annis se snažila nedívat na to světlo, nemyslet na nepřítele. Přemýšlela, jestli otec žije a jestli ano, jak se mu daří. Alacar přemýšlel o Annis. "Chci jí pomoci víc než jí pomáhám teď, ale jak. Já jí vůbec nerozumím." Najednou Annis řekla: "Co myslíš, vrátíme se někdy domů?" "To opravdu nevím, Annis. Snaž se usnout, já budu hlídat." "Vzbuď mě až budeš chtít spát, vystřídám tě." Po těch slovech usnula. Alacar hlídal, ale nevzdudil ji. Jednak proto, že nechtěl a taky protože usnul. Nezabránil spánku, aby jej přemohl.
Ráno se oba probudili ve stejnou chvíli. Z ohně zbylo jen pár ohořelých uhlíků. po nepřátelých nebylo vidu ani slechu. Trochu pojedli a šli dál. Koně radši jen vedli. Mohli na nich sice jet, protože propasti v pohoří již nebyly začarované, ale přece jen chodili po skalách a koním se velmi špatně šlo i bez jezdců na hřbetech. Zatím ani nezabloudili, protože pohořím vedly cestičky, ale před každou novou se rozmýšleli, jestli se po ní mají vydat. Ale ani tak se Annis necítila dobře. Věděla totiž, že je stále někdo sleduje. Alacarovi nic neřekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuju za návštěvu. Přijďte zas. Klára